SYNDROM "PAS"
(Parental Alienation Syndrome)

KDYŽ RODIČE BOJUJÍ

PhDr. Ivan SKALÍK, Ph.D.

I. Víkendový tatínek - víkendová maminka

Může víkendový rodič poskytovat dětem lásku a podporu pro jejich rozvoj? Stále více odborníků se klaní k názoru, že je to možné. Tento názor zastávají zvláště ti, kteří přijímají společenskou realitu jako skutečnost a snaží se minimalizovat následky neustále narůstajících životních nároků, projevujících se mj. také změnou rodinných systémů. Domnívám se, že přijetí stavu a pozitivní nahlížení může odloučeným rodičům pomáhat vytvářet zdravé vztahy s dětmi. Rozvodovost u nás v posledních letech stále stoupá a nelze očekávat nějaký zásadní zlom. Názor, že i odloučení rodiče mohou velmi dobře pečovat o rozvoj dětí, je stále spíše ojedinělý a často zastíněn společenskými předsudky. Přitom právě pohled oproštěný od předsudků, namísto odsuzujícího a moralizujícího, na specifické uspořádání rodin může být jednou z cest jak napomáhat “spolusoužití” rodičů žijících odděleně. Většina společnosti a také odborné veřejnosti však stále vězí spíše v poukazování na “patologičnost” takových vztahů. Samozřejmě zde nechci polemizovat o významu úplných rodin, ten je neoddiskutovatelný. Za tisíce let svého vývoje lidstvo nevynalezlo lepší společenské seskupení pro výchovu dětí než je úplná rodina. Rodina má unikátní význam pro bio-psycho-sociální vývoj svých členů. Také mnohé výzkumy potvrzují, že děti z neúplných rodin mají větší tendence k rizikovému chování (alkohol, drogy, atp.) a k většímu výskytu různých onemocnění či zranění v průběhu jejich života. Děti z neúplných rodin mohou mít také více obtíží při zakládání vlastních rodin. To však neznamená, že by to v budoucnu nedokázali, ale cesta k vytvoření harmonických vztahů může být pro ně obtížnější. Ano, pokud se daří vytvářet zdravé rodinné prostředí, kde oba partneři a děti žijí spokojeně a navíc si rodiče uvědomují nutnost neustálé “práce” na zvyšování odolnosti rodiny a vycházejí si vstříc, je to štěstí a zároveň dar pro všechny. Je potěšitelné, že se oblast odborného výzkumu, ale také články v populárních časopisech i denním tisku věnují více pozornosti právě těmto funkční rodinám. Nepopisují se jen patologie a dramatické příběhy. Nově vznikající obor psychologie rodiny se již více zaměřuje na hledání cest vedoucí k posilování odolnosti rodiny, přičemž složení rodin může být různé.

Z pohledu lidí, kteří prošli dlouhodobě neuspokojivým vztahem je zřejmé, že i rozchod a odluka může být produktivním řešením. Zvláště v případech, kdy se partnerské neshody, ovzduší v rodině a bezvýchodnost společného života dostaly do takové situace, že zraňují většinu jejich členů. Domnívám se, a denní terapeutická praxe mi to potvrzuje, že v těchto případech záleží daleko více na způsobu rozchodu a schopnosti partnerů dohodnout se na působení na děti, než na následné roli víkendového rodiče. 99.9 procent všech partnerů v období rozchodu si přeje co nejméně zatahovat děti do,partnerských vztahů. Daří se to však spíše menší části rodičů. V mnohých partnerech zvláště v těžkém období rozchodu, kdy emoce, napětí, zlost a mnohdy nenávist významně přetlačí racionální uvažování a zdravý rozum, nezbývá místo pro dohodu. Pokud partneři odstoupí od boje a snahy o přetlačení druhého, objeví se prostor pro respektování partnera ve prospěch společného působení na děti. Důležité je přitom uvědomit si, že vždy nemusí jít o vyjádření souhlasu s partnerovým postojem. Role víkendových rodičů je však mnohým ztížena právě již ve fázích hledání shody a nového rytmu života. Dospělí to často nezvládnou a běžně jsou známy případy, kdy otec a matka (tuto jejich roli nesmaže nikdo) spolu nekomunikují i několik let a děti se často (i nevědomě) stávají prostředníky jejich boje. Jak velká je to zátěž pro děti si často nedokážeme představit a děti se s ní svěřují někdy až po mnoha letech. Pokud se otec a máma dokáží dohodnout i po odloučení a mohou společně komunikovat, což se mj. stává v otevřené společnosti stále častěji, mohou využívat také pozitivní faktory odloučení mezi něž lze řadit: vztahy rodičů jsou oproštěny o napětí a neshody společného života, společně se mohou domlouvat na výchovných aspektech, dítě je ovlivňováno “dvěmi” oddělenými důvěryhodnými osobami, čas strávený s dítětem může být intenzivnější. Mohli bychom najít mnoho dalších pozitivních aspektů působení víkendových rodičů. Z životních partnerů se tak mohou stávat partneři při výchově dětí. Oba tak získávají novou roli, která je všem kolem (i jim samotným) mnohem více srozumitelná. Partneři při výchově dětí si pak dovolí třeba společně stanovovat přesné hranice, které pomáhají jim a zvláště dětem - dochází ke shodě. Pokud ke shodě nedojde, stávají se děti často nedobrovolně nástrojem pro “řešení” situací, které dospělí nedokáží zvládnout.

II. Syndrom zavrženého rodiče - když rodiče bojují

Nabízíme Vám krátký pohled na méně radostné porozvodové situace, kdy nejenže rodiče nespolupracují, ale jeden z nich se navíc snaží všemožně přetrhat kontakty s biologickým rodičem.

Když rodiče mezi sebou dlouhodobě bojují nelítají kolem jen třísky a skleněné předměty, ale lítají v tom hlavně děti - ze strany na stranu, ode zdi ke zdi. Hádaví, hašteřiví a vzájemně se napadající rodiče vytváří rodinný prostor plný ostrých hran, prohlubní a temných zákoutí, kde se dítě může velmi snadno zranit nebo i ztratit. Přitom z úst téměř všech rodičů (pomíjíme li patologie) souzvučně zní věta “hlavně ať to nepostihne děti”. Což je v mnoha případech také jeden z mála společných názorů, ale pro jeho naplnění ovšem v “boji” nenajdou následně místo. Pokud tento boj přejde v nevraživost a snahu “odstranit” či znemožnit partnera v očích dítěte, soupeření dostává novou podobu, zvláště pak po rozvodu a po odloučení rodičů. Stejně jako každý jev narůstající ve společnosti tak i toto chování si již získalo oficiální označení: syndrom zavrženého rodiče (Parental Alienation Syndrome). Probíhají již mezinárodní konference a teorie humanitních věd (především psychologie a sociologie) mají nový subjekt bádání a snaží se napomoci řešení situaci popise a návody jak z toho ven. Jedno z obecných doporučení je přestat bojovat a nenávidět druhého. Ano, zdá se, že by stačilo jen málo - přestat bojovat.

Pan K. měl 6ti letého syna v zahraničí a k tématu obtíží kontaktů se synem dostal jen náhodou v rámci individuálního koučování organizované zaměstnavatele. Odloučení od syna nesl těžce a ještě více na něj doléhala nemožnost normálních kontaktů. S bývalou ženou sváděl již 3 roky boj o rozšíření kontaktů se synem, na obou stranách vytáhlo do boje také několik právníků. Rozhodnutí soudu (podle pana K. naprosto nesmyslné) mu poskytlo možnost pobýt s dítětem “několik” hodin přes víkend. V interpretaci bývalé ženy to byly 2 hodiny dopoledne jednou za měsíc. Na jednom sezení jsme se věnovali možné reakci “protivníka” na neochotu dále bojovat. Co se stane, nebo spíše může stát když není s kým bojovat? Pak K. se pokusil o změnu v přístupu k matce jejich syna- ostrost a boj vyměnil za vlídný dopis, že nemá zájem přetahovat syna, ani znemožňovat bývalé manželce spokojené žití s jiným partnerem a uvedl některé další vstřícné a pro něj naprosto jasné kroky. Písemnou formu zvolil z obavy před naskočením obvyklého bojového vzorce chování ženy (i svého) v osobním kontaktu, dříve než by se mohl dostat k nabídce změny, mohl by v osobním kontaktu vzplanout boj. Pak K vyjádřil také zájem o plnění úlohy otce aniž by jakkoliv chtěl oslabovat pozici matky. Zmínil se také o skutečnosti, že vede spokojený život s někým jiným a nemá zájem o vratné kroky, ale o kontakt otce se synem.

Ve výše uvedené příkladu mělo ukončení boje až pohádkový účinek. Již následující měsíc měl otec možnost být se synem celý den a těší se až jej bude moci pozval se svolením mámy na návštěvu do jeho domova. Bohužel se ale také stává, že rodič zůstává v boji natrvalo a jeho snahou je zavrhnout bývalého partnera. Rodič pak “programuje” dítě k nenávisti a zavržení druhého rodiče. V očích “programujícího” rodiče je pak vše co je spojeno se “zavrženým” rodičem špatné, nebezpečné a škodlivé. Týká se to jak zavrženého rodiče tak celého jeho okolí. Tímto postojem je však nejvíce postiženo dítě. Zavržený rodič se nemůže účinně podílet na výchově ani na hmotném zabezpečení dítěte, přestože o to má zájem. Navíc je dítě programováno k negativním postojům a odsouzením zavrženého rodiče. Aby vyšlo vstříc programujícímu rodiči (vždyť s ním žije a má ho rád) potlačuje a vytěsňuje své emoce, což může vést k trýznivým pocitům a k celé škále psychosomatických obtíží. U dítěte v takových situacích dochází k narušení sebedůvěry - protože svým pocitům vlastně nemá a nemůže věřit. Dochází k narušení psychického vývoje dítěte a je pak dále umocněno v období, kdy dítě získává poznatky o dědičnosti, genetice, o přenosu rodových vzorců chování. Dítě má pak vlastně nenávidět v sobě tu část, kterou zdědil po zavrženém rodiči. A která část a které chování to vlastně je? Samotný rozchod rodičů je pro dítě náročný, ale lze jej zvládat. Dojde-li však k programovému zavržení jednoho z rodičů, dochází ve vývoji dítěte k deformacím a může dojít i ke zpomalení psychického vývoje. Ať už jde o programované zavržení vedené matkou nebo otcem, vytváří v dítěti do budoucna model nepřátelského chování k druhému pohlaví. Může docházet také k narušení vnímání autorit a v dítěti je pěstován akt nepřátelství - navíc svým způsobem bezdůvodné nepřátelství. Dítěti není v průběhu boje rodičů umožněno poznat model slušné domluvy, což se mu právě pro složitý svět změn může v budoucnu velmi hodit.

Cesta vymanění se z takových zážitků a zažitých vzorců chování je pro děti dlouhá, někdy trvá léta jindy desetiletí. Ale je dobré mít na paměti, že změna je možná v každém věku. Avšak v tomto případě je nevyvratitelnou pravdou tvrzení: čím dříve tím lépe. Dětem, které prochází řízenou nenávistí k jednomu z rodičů bychom se mohli snažit pomoci snad jen vlídností a ukazováním i jiných způsobů chování mezi sebou než je hádka a nenávist. Pro odborné pracovníky je to pak otázka schopnosti identifikovat děti v tomto postavení, správně odhadnout a diagnostikovat situaci. Možná nejen pro odborné pracovníky je to také otázka nalezení odvahy pokusit se změnit neutěšený stav dítěte i svědomím, že se mohou stát terčem posměchu a napadání za strany “pseudoochranitelských” rodičů.

Možné motivy

Motivace programujícího rodiče vyplývá převážně z těch horších (destruktivních) stránek lidské povahy, jako je motiv moci, pomsty, trestání, nenávist a agrese, jimž je dán volný průběh. Dále se zde pravidelně podílejí motivy vysoce pochybné jako (1) "potřeba vnějšího nepřítele" (na kterého je možné svést všechny těžkosti a vlastní selhání) nebo (2) egoistická snaha po výhradním vlivu na utváření psychiky dítěte a na jeho další život, což nezřídka přejde v pocit vlastnictví i již dospělého dítěte. V rámci tohoto egoismu nejsou pak legitimní nároky a přání druhého rodiče (a i dítěte) respektovány, nýbrž jsou ignorovány nebo vysmívány.

Jak se syndrom zavrženého rodiče vypěstuje? Docela jednoduše: programující rodič se o zavrhovaném rodiči vyjadřuje tak, že vlastně všechno s ním související je špatné, škodlivé až nebezpečné. Může se tak vyjadřovat přímo k dítěti nebo i k dalším osobám tak, aby to dítě slyšelo. Pravidelný je i citový doprovod takového hodnocení. Záběr je široký: nejen přítomnost, ale vlastně vše v minulosti bylo špatné a budoucnost by byla nejlepší, kdyby zavrhovaný rodič zmizel ze scény. Dítě je při tom citově vydíráno: programující rodič reguluje svůj přísun lásky podle toho, jak dítě indoktrinaci přijímá.

Možné důsledky

U dítěte s rozvinutým SZR dochází samozřejmě i k průvodním důsledkům tohoto jevu a to:

1) Dítě ztratí téměř vše, co s druhým rodičem souvisí. Ztráty se týkají hmotných statků, výchovného a vzdělávacího působení, praktické pomoci v různých životních fázích či situacích apod. Zavržený rodič by mnohdy takovou pomoc svému dítěti rád poskytl. Je k tomu motivován nejen různými společenskými tlaky, ale zejména obecně známými genetickými mechanizmy. Jeden z jejich projevů v našem vědomí je i silný emocionální zájem na úspěchu svého potomka, "své krve". Tento zájem působí obdobně u matek i otců a samozřejmě i u jejich pokrevních příbuzných, byť již v menší míře. Zavržený rodič je ovšem k hmotnému zajištění a výchovnému působení povinován, jak vyplývá z ustanovení § 31 odst. 1 písm. a, § 32 odst. 1 a § 85 zákona o rodině.

2) U dítěte se zabrzdí a zdeformuje emocionální vývoj
a) Dítě je programováno k potlačení původních pozitivních emocí k nyní zavrhovanému rodiči. Navíc potlačení či vytěsnění emocí pravidelně vede ke vzniku celé škály trýznivých psychopatologických symptomů, které odčerpávají značný díl psychické energie.
b) Dítě je programováno dávat volný průběh emocím nenávisti, podloženým jen slabými, neopodstatněnými či absurdními argumenty, za úplné absence pocitů viny. Takové programování rovněž zamezí možné korekci, sebereflexi apod. (Takto asi vzniká živná půda pro fanatismus).
c) Dítěti se podstatným způsobem naruší jeho sebedůvěra, vštípí se mu totiž do citového života přesvědčení, že jeho druhý rodič je špatný, závadný. Později se dítě v hodinách biologie ve škole dozví o dědičnosti, chromozómech, genech a tedy také o tom, že přesná polovina jeho genetické výbavy, "jeho krve" je ze závadného, veskrze ničemného člověka. Sebedůvěra a sebehodnocení dítěte tak utrpí citelnou a trvalou ránu.

3) U dítěte se zabrzdí a zdeformuje psychosociální vývoj
a) Dítěti je totiž odebrán vhodný, tolik potřebný model k převzetí sexuální identity a role. Programuje-li matka (zdaleka nejčastější případ), pak chlapci jsou - mnohdy nevratně - poškozováni v identifikaci s přirozeným mužským vzorem, tedy otcem, a dívkám je ztěžována volba erotického partnera v budoucnosti, který je rovněž vybírán podle otcovské předlohy. Programuje-li otec, pak se popsaný obraz pouze zrcadlově mění.
b) Dítěti je narušen vztah k autoritám, snížena schopnost sociální diferenciace. Je špatné, když dítě začne bez vážné příčiny nenávidět nějakou osobu v relativně neutrálním postavení, např. učitelku hudby, a když to rodiče tak ponechají. Je však mnohem horší, když se tak děje vůči osobě, jenž dítě miluje a která je současně jednou ze dvou nejdůležitějších osob, jež dítě na světě má. V tom spatřujeme tragický prvek SZR, naznačující, že programující rodič "jde přes mrtvoly". Zavržený rodič má vůči dítěti i postavení legitimní autority a později tak dochází u dítěte k narušení vztahu k autoritám vůbec, neboť tento základní modelový vztah je hluboce zpochybněn. Navíc SZR operuje tak, že nepřátelství a nenávist se rozšíří na všechny příbuzné zavrženého rodiče. Vliv tohoto "tréninku" působí ještě dál, dítě získá pohotovost obdobným způsobem se chovat i ke všem dalším "nepohodlným osobám".
c) Dítěti je znemožněno, aby zažilo tolik potřebný model slušné, civilizované domluvy i za ztížených podmínek mezi dvěma různícími se stranami. Dítě, které takový model má, je mnohem lépe vybaveno pro svůj budoucí život.
d) Dítě ztratí významnou část dat k vytváření své identity, řečeno jinými slovy, ze strany zavrženého rodiče ztratí polovinu informací odkud pochází, jaké má předky, co dělali, čím vynikli apod. Tyto genealogické informace jsou dítěti upřeny, v nejlepším případě (začne-li se s programováním, až když je dítě starší) zůstávají v jakémsi zakázaném území, v němž se pátrání nedovoluje.
e) Dítě, které původně milovalo oba rodiče, projde zkušeností "brainwashingu", která je hluboce ovlivní. Vytváří se tak u něj "falešné já", nepravé a zdeformované jádro vlastní osobnosti, což je celoživotně poznamenává.

R.A. Gardner identifikoval osm klíčových diagnostických kriterií SZR a rozlišuje tři jeho typy podle intenzity. Kriteria (1-8) a typy jsou zachyceny v přehledné tabulce níže.

Diferenciální diagnóza tří typů syndromu zavrženého rodiče

Komentář, bližší vysvětlení

Ad 1: Kampaň za degradaci zavrženého rodiče. Dítě typicky projevuje silnou nenávist k takovému rodiči. Na dotaz psychologa (zdravotníka, sociální pracovnice, soudce apod.) spustí výčet záporných charakteristik, zlých činů, špatného chování. Z výčtu je patrné, že část obvinění má od programujícího rodiče, avšak dítě je pravidelně doplňuje vlastními "poznatky". Výše zmíněná nenávist by měla být v uvozovkách, protože dítě vůči zavrženému rodiči stále chová mnoho pozitivních, avšak potlačených či vytěsněných emocí.

Ad 2: Slabé, neodůvodněné či absurdní zdůvodnění degradačních snah. Taková jsou zdůvodnění nechuti či odporu k setkání se zavrženým rodičem, případně nenávisti k němu. "Proč vlastně nechceš jít na návštěvu k tatínkovi?" "Protože se mně pořád na něco vyptává". "A na co například?" "Tak třeba jak mně to jde ve škole, co jsme probírali. A taky, co se mně líbilo z toho, co jsem přečetla."

Ad 3: Nedostatek ambivalence. Normální dítě na dotaz uvede kladné povahové vlastnosti otce i matky a také nějaké méně příznivé charakteristiky, např. že rodič trvá na pořádku až moc přísně. Uvede také, co kdo dovede i nedovede. Děti postižené SZR vypěstovaly černobílé hodnocení rodičů - jeden má pouze pozitivní charakteristiky, druhý pouze negativní. Je-li dítěti např. ukázána dřívější fotografie, z níž je patrné, že zavrženého rodiče mělo rádo, pak racionalizuje "tady jsem se musel(a) usmívat, jinak bych byl(a) zbit(a)" ap.

Ad 4: Fenomén samostatného názoru/úsudku. Děti postižené SZR často uvádějí, že nechuť stýkat se s druhým rodičem je jejich vlastní, že takové pocity po nich nikdo nevyžadoval. Programující rodič to rád zdůrazňuje před jinými dospělými, zejména těmi, kteří SZR mají posoudit: "Dítě, po tom všem, co vidělo, si samo vytvořilo názor, do toho mu nijak nemluvím". Dítě (vlastně ve všem závislé) je programujícím rodičem chváleno za "nezávislé" tvoření úsudku, čímž se mu taková indoktrinace ještě pevněji vštěpuje citového života.

Ad 5: Reflexivní podpora programujícího rodiče v rodinném sporu. Při diagnostických či terapeutických sezeních za účasti obou rodičů a dětí, dítě postižené SZR souhlasí reflexivně, automaticky a bez zaváhání se vším, co programující rodič tvrdí. Nečeká na protiargument rodiče zavrženého, nebo jej zcela ignoruje, tedy nevidí, neslyší. Dětská argumentace vůči zavrženému rodiči resp. jeho kritika bývá - ve srovnání s programujícím rodičem - dokonce silnější a emotivnější.

Ad 6: Nepřítomnost pocitů viny nad vykořisťováním zavrženého rodiče a nad tvrdostí až krutosti vůči němu. Děti postižené SZR nezakoušejí žádný pocit viny, že zavržený rodič je postižen, že trpí. Schází jim též i pocit vděku za dárky, za placení různých výdajů. Výdaje a potíže zavrženého rodiče vnímají jako správný trest, který by vlastně měl být ještě větší. Křivé obvinění z pohlavního zneužívání ilustruje, kam až může jít nepřítomnost pocitů viny u dítěte, které si jinak dává pozor, aby nezašláplo broučka, protože by ho to bolelo. Příprava takového obvinění také ukazuje, kam až může jít nenávist a krutost programujícího rodiče.

Ad 7: Vypůjčené scénáře. Přítomnost vypůjčených scénářů signalizuje vysokou pravděpodobnost, že dítě je postiženo SZR. Z kontextu dětských obviňování zavrženého rodiče a z jejich obsahu je patrné, že byly sdělovány programujícím rodičem, dítětem vyslechnuty a reprodukovány. Dětská výpověď pak obsahuje výrazy a obraty, které děti daného věku ještě nepoužívají. Mnohá dětská obvinění jsou identická s obviňováním programujícího rodiče. Stane se dokonce, že dítě - ve své naivitě - označí zdroj přímo, z čehož má programující rodič samozřejmě jen malou radost.

Ad 8: Rozšíření nepřátelství a nenávisti na celou původní rodinu zavrženého rodiče. Patří do ní bratranci a sestřenice, tety, strýcové a samozřejmě i prarodiče. Nepřátelství jde pak i dále, na přátele zavrženého rodiče, jejich děti a na další blízké. Původní, vzájemně láskyplný vztah se u dítěte postiženého SZR změní v nepřátelství, dokonce ještě méně zdůvodnitelné než je nenávist k zavrženému rodiči - který třeba dříve vyžadoval plnění nějaké méně příjemné povinnosti.

Dosud jsme se zabývali škodlivými důsledky syndromu zavrženého rodiče pro dítě a také možnými motivy rodiče, který takto dítě programuje. Důsledky jsme popsali na obecnější rovině - existuje však také řada studií o konkrétních zdravotních a psychických potíží dětí takto postižených, jak v dětství, tak i později, po dosažení dospělosti.

Zaměříme se nyní na možnosti nápravy stavu, tedy terapie, přesněji řečeno deprogramování. Nejdříve několik úvodních poznatků:

- Pokud zavržení rodiče dostávají od poradců, terapeutů a jiných profesionálů rady typu: "zatím to nechte být, nevyvolávejte další stres, chce to čas, ten rány zahojí, dítě k vám časem najde cestu, bude to šťastné shledání" apod., pak jde buď o vědomý klam nebo spíše o zbožné přání, radu zcestnou, nepodloženou žádnou empirií. Snad k tomu někdy může dojít, ale je to extrémně řídký případ.

- Ponecháme-li indoktrinované dítě v jeho původním prostředí s indoktrinujícím rodičem, pak se obsah jeho paměťových neurálních okruhů v mozku jen dále upevní a stávají se velmi nepřístupné pro změnu. Optimální pro deprogramování dítěte je změna jeho prostředí, zamezení vlivu programujícího rodiče.

- Nechceme-li vzniklou situaci ponechat svému osudu, pak jsou k další naší činnosti nezbytné dvě podmínky a to:

1) konkrétní případ dítěte musí být správně diagnostikován terapeutem, dobře obeznámeným se syndromem zavrženého rodiče a

2) veškeré snahy zavrženého rodiče o nápravu musí probíhat v rámci průběžné spolupráce s terapeutem, dobře obeznámeným se syndromem. V opačném případě je velké riziko způsobení větších škod než užitku.

Pro porozumění mechanizmům uplatňujícím se v programování dětí je velmi prospěšné srovnání s procesem vymývání mozku, tak jak se praktikuje v některých sektách. Brainwashing prováděly i některé totalitní režimy, ve velkém měřítku např. čínský komunistický režim se zajatými americkými vojáky v době Korejské války v 50. letech minulého století. J. R. Lipton identifikoval osm účinných mechanizmů při brainwashingu, R. A. Gardner je srovnává s postupy užívanými při vytváření syndromu zavrženého rodiče (Gardner, 2001, str. 6-14). Podobnost je vysoká i když jsou samozřejmě i rozdíly.

Dostáváme se tak vlastnímu terapeutickému působení - deprogramování. Není to žádná snadná úloha, je to bohužel válečný stav. Není to volba mezi dobrem a zlem, je to spíše volba zla menšího s určitou šancí na pozitivní vývoj. Můžeme se samozřejmě vzdát hned v počátku - tím ovšem dáme signál, že zlo má zelenou.

Začneme-li válku, musíme počítat s velmi intenzivní nenávistí se strany programujícího rodiče, který mobilizuje další příbuzné, svědky, advokáty, opakovaně obíhá příslušná úřední místa a neváhá používat i vykonstruovaná obvinění těžkého kalibru (jako např. pohlavní zneužívání dítěte). Musíme počítat i se značným stresem pro dítě, byť dočasným, nebo také marným, když nevyhrajeme.

Avšak když vyhrajeme, uděláme hodně pro dítě: jeho vztahy k oběma rodičům se mohou do velké míry znormalizovat, obnoví se původní pozitivní vztah dítěte k nyní zavrženému rodiči a dítě se zbaví současného těžkého náboje nenávisti. Dítě bude mít k zavrženému rodiči zase blízko, který se mu tak vrátí. Uděláme také hodně pro společnost, i když to není na první pohled tak zřejmé.

Nejdříve něco o základní konstelaci na válečném poli.

Na naší straně máme zavrženého rodiče, který nás žádá o pomoc s tím, že mu bylo ukradeno dítě, které miluje a které dříve milovalo jeho.

Na straně druhé máme programujícího rodiče, plného nenávisti a zpracované dítě, papouškující to, co tento rodič říká. Oba dva považují kontakt se zavrženým rodičem za něco jako setkání s vyvrhelem, démonem. Nezřídka má programující rodič ku pomoci obratného advokáta.

Jsou zde ještě úřady (sociální pracovníci, soudy), ale příslušní činitelé mohou být neznalí (syndromu zavrženého rodiče), mohou být obecně neochotní dělat něco víc než je rutina, mohou se také obávat, že při větší angažovanosti může být nějaká nepříjemnost (např. žaloba za údajné překročení pravomoci) a mohou být i nenávistní. V průměru jsou úřady ochotnější pomoci, je-li stěžujícím se rodičem matka. Stěžuje-li si otec, jeho stížnost zapadne mezi spisy, paragrafy, směrnice a povzdechy: "S tím my nemůžeme nic dělat …".

Pokud by se něco mělo zlepšit, pak je nutná ochota a širší součinnost úředních míst. Bez nich (soudců a sociálních pracovníků) je v tomto směru těžké něco dělat. Úřední osoby potřebují dostatek odborných studií (tedy vědu) dokládajících, že deprogramování má pozitivní výsledky a medializaci těchto poznatků tak, aby se dostaly do obecného povědomí společnosti. Pak budou i tímto směrem rozhodovat.

Samozřejmě, že při rozhodování o opatření záleží i na typu, tedy na stupni závažnosti syndromu. Výše jsme uvedli tabulku se symptomatickými projevy, níže uvádíme tabulku s týmž dělením, ale s návrhy různých opatření, jak úředních (právních), tak terapeutických.

Obsah tabulky může být pro naše čtenáře překvapivý, avšak opatření fungují (ne úplně vždy a ne vždy ideálně). Jedno z dobře fungujících lůžkových reintegračních zařízení je tzv. Rachel Foundation, je možné jej navštívit na webové stránce: www.rachelfoundation.org. Vřele doporučujeme, stejně jako i další: www.rgardner.com, kde získáme další informace o syndromu zavrženého rodiče (knihy, články, citace aj.).

Rozsah článku je omezený, zmíníme se ještě telegraficky o dvou zajímavostech. Novinkou prof. Gardnera je jeho tzv. zástupná deprogramovací procedura (Vicarious Deprogramming Procedure). Je to pro případ, kdy terapeut má přístup pouze k zavrženému rodiči. Procedurou lze dosáhnout významných výsledků, i když jen v některých případech. Podrobněji o této metodě a i jiných píše českým čtenářům již známý prof. R. A. Warshak v knize s příznačným názvem: Rozvodové jedy (Divorce Poison). Vyjde u nás v nakladatelství Triton v r. 2003. Ještě tuto doušku na závěr: Nezapomenutelné jsou kazuistiky prof. Gardnera. Čteme je jako napínavou detektivku, v níž se bojuje o každou píď dětské psychiky a nakupená nenávist a jedy se nahrazují pravdou, realitou a původním láskyplným vztahem k nyní zavrženému rodiči.

A úplně na závěr. Syndrom zavrženého rodiče nás přivádí i k filozofii výchovy. Děti by neměly mít volnost hanobit a ponižovat své rodiče. Ve výchově musí být odpovědnost a musí být vyvozovány důsledky. Taková je historie světa. Bez odpovědnosti a bez schopnosti přijmout důsledky civilizovaná společnost nemůže existovat. Děti postižené SZR jsou programovány k tomu, aby byly necivilizované a dokonce i psychopatické. To se negativně promítne do dalších oblastí dětského života: do vztahů doma, v sousedství, ve škole a samozřejmě i do dospělého života.

Rozdílná opatření vůči třem typům SZR

Úřední (právní) opatření

Terapeutické opatření

Literatura:
Bakalář, E.: Průvodce otcovstvím. Praha, Vyšehrad, 2002
Gardner, R.A.: The Parental Alienation Syndrome. A Guide for Mental Health and Legal Professionals. Second Edition. Cresskill, New Jersey, Creative Therapeutics, Inc.1998