ŠIKANA

NEBEZPEČNÁ EPIDEMIE

Naše společnost si stále více uvědomuje nebezpečí rozšířeného užívání drog, proto zajisté musí hledat cesty, jak tento problém řešit. V médiích, literatuře a periodikách různé odborné úrovně se dočítáme o odstrašujících případech a intenzivně jsou nám předkládány grafy a schémata rostoucího počtu drogově závislých osob, popisovány úspěchy policistů v boji s drogovým problémem, při Úřadu vlády ČR pracuje meziresortní protidrogová komise, na úřadech protidrogoví koordinátoři. Potřebnost těchto funkcí a institucí je zajisté nezpochybnitelná a celý tento negativní fenomén si určitě zasluhuje patřičnou pozornost, zejména ve vztahu k dětem a mládeži.

S určitostí však nelze souhlasit s tvrzením některých "odborníků" a politiků, že na našich školách a mezi dětmi jde o problém nejpalčivější. Stále více dětí však postihuje jev mnohem rozšířenější, často skrytý a opomíjený a proto, dle našeho, i závažnější, tedy problém narušených kolektivních vztahů, ubližování, agresivity a vzájemného týrání, již po mnoho let s jasně definovaným názvem šikana!

"Šikana se ve své zárodečné formě vyskytuje prakticky na všech typech našich škol," říká psychoterapeut a etoped dr. Michal Kolář, který se fenoménem šikany zabývá více než dvacet let. "Jednoznačně určit, kdy se jedná o šikanu a kdy o klukovinu, není vůbec jednoduché, často to vyžaduje už odborný pohled. Zjednodušeně lze ale říci, že rozhodující je skutečnost, jak ‘legrácky‘ svého okolí prožívá postižený. Někdy vypadají výpovědi dětí, které se staly oběťmi počáteční šikany, na první pohled jako banality, ale seřadí-li se za sebou, sečtou-li se, výsledek bývá hrůzný," vysvětluje odborník.

Šikana se jako epidemie rozšířila do všech škol (na některých, jako jsou například učiliště či základní školy, má těžší "průběh", na gymnáziích mírnější), zejména do těch, kde se praktikují tradiční způsoby pedagogické práce s autoritativním přístupem k žákům, kde se nepracuje s žákovskými skupinami, kde svět dětí je neprostupně oddělený od světa dospělých. Není tedy divu, že se většina učitelů na těchto školách domnívá, že u nich šikana neexistuje. A tak se tato "sociální nemoc", skrytá zraku veřejnosti i učitelů, může rozvíjet a ze zárodečné formy vybujet do pokročilého stadia.Tím je podle současných výzkumů postiženo zhruba dvacet procent skupin na našich školách. Znamená to tedy, že u nás je šikanováno na 300 tisíc dětí. Žádný rodič si nemůže být jistý, že se jeho dítě nestane obětí šikany.

"Situace je velmi bolestivá, nebudu mluvit o dopadech, o následcích, ty jsou katastrofální," konstatuje Michal Kolář. "Ale když už se něco takového ve škole provalí, přesvědčuji se o tom, že se oběti spíš ublíží, než pomůže. Na školách většinou neexistuje nějaká metodická příprava učitelů. Ačkoliv jsou kantoři v první linii, vůbec nevědí, co mají dělat. Zůstali na holičkách. V současné době snad nastal trochu posun v tom, že se o šikaně mluví a že se alespoň na některých fakultách teoreticky probírá. Přestože existují i vzácné výjimky, celkově je ve školách situace velice nepříznivá."

Slova dr. Koláře potvrzuje i příběh, který před časem šetřil: Na jedné škole spolužáci vážně psychicky i fyzicky poranili chlapce. Zoufalí rodiče šli za ředitelkou. Ta si dala zavolat agresory a z jejího "šetření" vyplynulo, že chlapec své spolužáky psychicky týral, nadával jim, takže jim vlastně nezbylo nic jiného, než zavléci ho do sklepa a tam mu kromě jiného zlomit ruku. "Takových případů šetřím poměrně dost," přiznává psychoterapeut. "I když se podaří prokázat,že jde, stejně jako v případě zmíněného chlapce, o šikanu, ale školu pro spolupráci nezískáte, pak pomoc je jen částečná. Šikana může pokračovat dál, tentokrát třeba vůči někomu jinému."

Na druhé straně ani učitelé, kteří chtějí šikaně čelit, to nemají snadné. Ve škole se sportovními třídami v Havlíčkově Brodě pět hokejistů týralo a těžce poranilo svého spolužáka.Chlapcova maminka se z toho zhroutila a skončila na psychiatrii. Agresoři byli ze školy vyloučeni. To však vzbudilo obrovský odpor sportovního oddílu a spoustu negativní reakce vůči ředitelce školy. ("Vy je za klukovinu vylučujete! My do nich dáváme miliony!") Nakonec bylo přece jen spravedlnosti učiněno zadost.

"Ne vždy to takhle skončí. V několika podobných případech byli ředitelé škol i odvoláni," zpochybňuje optimismus Michal Kolář. "Vina se svalí na lidi, kteří byli nějakým způsobem u toho. Veřejnost i nadřízení se mylně domnívají,že kdyby dotyčný měl kázeň, bylo by vše v pořádku. Ale to je omyl a velké zjednodušování. Právě tam, kde je vnější kázeň vynikající, jako na vojně nebo ve výchovném ústavu, dosahuje šikana nejdokonalejší podoby."

HLUBŠÍ SOUVISLOSTI ŠIKANOVÁNÍ

Chceme-li hlouběji porozumět šikaně, musíme podniknout nelehkou cestu do „temných“ zákoutí lidské duše. Poznat, čeho všeho jsme my lidé schopni. Jen díky tomuto poznání máme šanci bránit sebe i druhé před destrukcí a agresivitou, která je v každém z nás.

„Setkáme-li se s krutostí nebo se šikanou, míváme většinou snahu vysvětlovat si to tím, že to mohl udělat jen nenormální, nemocný člověk - psychopat,“ říká etoped Michal Kolář. „Samozřejmě, že takoví lidé to také mohou být, ale ve většině případů šikany, se kterými jsem se setkal, nešlo o psychopaty, ale o normální holky a kluky, kteří byli ‚pouze‘ krajně soběstřední a sobečtí. Agrese a krutost, která je v nějaké míře v každém z nás, proto u nich neměla větší zábrany k "bujení" a byla plně k dispozici jejich "kojeneckému" charakteru. Nejde tedy o problém psychopatologie, ale o problém duchovního rozměru člověka a jeho morálky. Duchovním rozměrem mám na mysli, ve shodě s Franklovou logoterapií, možnost člověka svobodně volit svůj cíl, smysl a své životní hodnoty. Zjednodušeně řečeno, ten, kdo je na počátku duchovního rozvoje, žije sám pro sebe. Naproti tomu ten, kdo již duchovně pokročil, překračuje hranice vlastního zájmu a soucitně vnímá bolest a potřeby druhých lidí. Umí se do nich vžít.“

Podle dr. Koláře samotná porucha duchovního a morálního vývoje nevede automaticky k týrání druhých. Nicméně je zřejmé, že lidé, kteří nepřekročili práh krajní závislosti na sobě, nemají probuzenou moc ducha vzdorovat zlu, a jsou proto vydáni na pospas svým zoufalým obranám proti strachu, mezi které patří i šikanování. Z tohoto důvodu jsou ohrožení víc než ti druzí. Aby se však šikanování jako konkrétní forma antisociálního chování projevilo, je zapotřebí „souhry“ řady příčin a podmínek daných dědičností, vybaveností mozku a výchovným prostředím.

S ohledem na složitosti problému a na orientační zaměření našeho cyklu o šikaně se zde pouze dotkneme některých jednotlivých vlivů, které mohou způsobit „zkrat“ v normálním chování žáků a vyvolat řetězovou reakci ústící v šikanování.

Oslavované modly nedávají šanci lidství

Současná doba příliš nepodporuje to „lepší v nás“. Dennodenně jsme zahrnováni „návody“ na rychlou, snadnou a bezbolestnou cestu ke štěstí, jejímiž hlavními atributy jsou úspěch, moc a peníze. Téhle cestě je pak podřízeno vše - životní styl, mezilidské vztahy, dokonce i hodnota lidského života.

„Do vztahů mezi lidmi pronikla jakási svobodně tržní válka, ve které jde o to, urvat si, co se dá. Láska, soucit, to je spíš něco okrajového,“ charakterizuje tento stav dr. Kolář. „ Pro lidi, kteří jsou zaměřeni pouze na sebe, je běžné, že silnější využívá slabšího, dokonce ani šikanu nepovažují za něco špatného. Podle nich si oběť většinou může za svou situaci sama - není dost sebejistá, agresivní a bezohledná.“

Společenské klima není pro ochranu slabých a napadených zvlášť příznivé (i když i tady se v poslední době objevují pozitivní signály). Stinné stránky lidské povahy bezesporu podporuje i násilí v médiích, které potlačuje v člověku to dobré. Chybí soucit s utrpením a bolestí druhých, chybí pocit viny. Zdá se, že ani svědomí neexistuje.

Škola je zrcadlem společnosti

Vliv společenského klimatu se samozřejmě projevuje i ve škole. Do vztahů mezi dětmi se promítají všechna negativa dnešní doby. Musíme však přijmout pravý stav věcí. Škola nemůže odstranit destruktivní vlivy zvenčí, může k nim pouze přihlížet při hledání účinné ochrany dětí před šikanou.

„Většina šikanujících dětí se rekrutuje z rodin, v nichž existuje morální vakuum,“ říká Michal Kolář. „Mladí agresoři jsou zpravidla psychicky i fyzicky zdatní, umějí skrývat svůj strach a zneužívat strach u druhých. Mnozí se považují za střed dění. Úcta k lidem je jim cizí a porozumět utrpení a bolesti bližního je nad jejich možnosti. Pro všechny je pak společná morální a duchovní zakrnělost, jakási morální slepota,“ vysvětluje etoped. „Hnací pružinou jejich konání jsou dva ústřední motivy - krutost a touha po moci.“

Co vede děti k tomu, aby ubližovaly?

Motivů šikanování je však celá řada. Patří k nim například touha upoutat pozornost. („Agresor je jako herec na divadle a touží být středem zájmu publika, dělá všechno pro to, aby získal obdiv a přízeň spolužáků. Pořádá proto ve třídě představení.“) Jiným motivem je zabíjení nudy. („Tyhle děti prožívají prázdnotu, potřebují něco silného, mít pocit, že opravdu žijí. Šikana jim přináší vzrušení.“) Někteří násilníci jsou ve škole neúspěšní a šikanováním dokazují, že jsou schopni vykonat „něco velkého“, že nejsou balonem, do kterého se kope, že oni tomu dávají směr. K ubližování druhým může vést i jakási zvídavost. Michal Kolář ji nazývá motivem „Mengeleho“. Princip spočívá v tom, vyzkoušet, kolik toho druhý vydrží, rozebrat ho jako hračku. Impulsem k šikaně může být i žárlivost na přízeň učitelů, kterou třeba věnují jinému dítěti. V neposlední řadě se agresorem stává žák, který byl objektem šikanování. Aby předešel svému týrání, začne pro jistotu v nové škole šikanovat sám.

Odpovědnost i výzva

Společným jmenovatelem iniciátorů šikany je, jak již bylo zmíněno, duchovní a mravní nezralost. Problém je však v tom, že i děti, které se morálně vyvíjejí dobře, se ve školním období života dostanou do stadia, kdy jsou pro ně důležité vztahy ve skupině. Těm podřizují své konání. Je-li skupina těžce „nemocná“, jak to bývá u pokročilých stadií šikanování, jsou také ohroženy.

„Dítě má malou schopnost odolat těmto tlakům,“ upozorňuje odborník, „proto je tak důležitá výchovná stránka školy a osobnost učitele. Právě pedagog je klíčovou postavou, která může sehrát velmi významnou roli při utváření kolektivu třídy, může posilovat jeho imunitu vůči šikaně, podílet se na vytváření zdravých vztahů a snažit se je udržet.“

Má-li učitel problémy sám se sebou, je-li egocentrický s touhou manipulovat, staví-li své zájmy nad potřeby dětí, pak si těžko všimne, že je někdo šikanovaný, natož, aby mu byl schopen pomoci. Nejde o to, aby byl učitel „nadčlověk“, ale v  každém případě by měl být morálně na výši.

„Šikaně nahrává i tradiční pedagogický styl, klasické hierarchicko-autoritativní vedení třídy. Při frontálním způsobu vyučování kantor sice udrží vnější kázeň, ale není schopen rozpoznat, co se ve skupině děje, natož, aby to ovlivnil,“ připomíná Michal Kolář. „Škola nemůže výrazněji zasahovat do dějů ve společnosti, ale může ovlivňovat alespoň své mikroklima, vztahy v něm a pokusit se negativní vlivy mírnit. Přispívat k duchovnímu a morálnímu růstu dětí tím, že v nich bude podporovat to dobré a zároveň posilovat schopnost vzdorovat zlému. To je pro učitele nejen velká odpovědnost, ale i velká výzva.“

autor: Zuzana Fojtíková
časopis Rodina a škola