ŠIKANA

JAK SE BRÁNIT ŠIKANĚ I.

Učitel vešel do třídy a uviděl Honzu, jak stojí před tabulí, má roztrhanou košili a brečí. Na otázku, co se stalo, chlapec neodpovídal, jen se nejistě díval po třídě. "To byla legrace," "Honza to bere moc vážně," "Vždyť se nic nestalo," ozvaly se hlasy ze zadních lavic. Honza rozpačitě přikývl. Učiteli se viditelně ulevilo. Vyšetřování mohlo skončit.

Převážná část našich pedagogů je tváří v tvář šikaně bezradná. Jak už jsme zmínili v předchozím čísle Rodiny a školy, většině z nich chybí teoretické i praktické vybavení, a i když mají snahu věci řešit, velmi často se dopouštějí řady nenapravitelných omylů. Naším cyklem o šikaně, kterým nás provází etoped a "specialista na šikanu" dr. Michal Kolář, bychom rádi přispěli k větší informovanosti učitelů i rodičů a také k vědomí, že za určitých podmínek je možné se šikaně ubránit.

Východiska první pomoci

Každá účinná obrana musí vycházet ze znalosti protivníka, platí to jak pro odhalování zločinu, léčení nemoci, tak i pro šikanu. "Pedagog, který chce pomoci a neublížit musí znát dvě podstatné věci. Potřebuje porozumět šikanování ze tří praktických pohledů a rovněž potřebuje vědět, jak funguje zakrývající a protiúzdravný systém, tzv. komplot velké šestky," vysvětluje Michal Kolář. "To jsou dvě nezbytná východiska pro účinnou metodiku první pomoci. Ten, kdo tyto věci nezná, a tudíž je nerespektuje, pracuje rizikově a v zásadě vždy chybně."

Tři praktické pohledy

Etoped dr. Kolář popisuje šikanování ze tří praktických pohledů, které považuje za důležité: pohled z vnějšku - ten chápe šikanování jako nemocné chování, a dva pohledy zevnitř, rozumějící šikanování jako závislosti a jako těžké poruše vztahů ve skupině. Při řešení konkrétního případu se žádný z nich nesmí opomenout.

1. Šikanování jako nemocné chování

"Pohled na šikanování jako na nemocné chování či patologické chování se zaměřuje na jeho nejnápadnější projevy, které porušují školní, nebo dokonce trestné právní normy. Tento pohled je nejběžnější a většinou také jediný. Pro první orientační posouzení je však nezbytný a nezastupitelný, v tomto smyslu definujeme šikanování následovně: Jeden nebo více žáků úmyslně, většinou opakovaně týrá a zotročuje spolužáka či spolužáky a používá k tomu agresi a manipulaci," uzavírá definicí odborník.

Brutální projevy šikanování se však odehrávají uvnitř skupiny, "za zavřenými dveřmi", proto je důležité, aby si učitelé všímali i "jemnějších" projevů násilí a manipulace. Ty většinou provázejí tzv. počáteční stadium šikany. (Její velmi přesný obraz poskytuje autentická výpověď oběti - viz text na konci článku.) Tím je někdy možné zabránit takovým projevům agrese a manipulace, které vycházejí najevo až při šetření pokročilých či "provalených" šikan a připomínají víc atmosféru thrillerů a hororů než prostředí některé z našich škol.

"Repertoár" agresorů bývá neuvěřitelně pestrý - od slovní agrese, vyhrožování, krádeže a ničení věcí, násilných a manipulačních příkazů (jakým je například nošení ponižující cedule, nebo dokonce pití moče či onanie před ostatními) až po brutální fyzickou agresi. V knize Skrytý svět šikanování ve školách uvádí Michal Kolář desítky projevů šikany, které vyšly najevo během vyšetřování na některých našich učilištích:

• Agresoři drží oběť na zádech, odhalí jí břicho a házejí kovovou mincí na pupek (tzv. pupendo), případně otevřenou dlaní nebo hranou ruky bouchají oběť do břicha (tzv. pigbelky).

• Hromadné kopání do oběti ("Pojďte si kopnout, je to zadarmo!").

• Bodání nožem do hýždě, říznutí nožem do nohy, naříznutí ušního boltec žiletkou.

• Oběť je mučena a "vynervována" až k sebevražednému či sebepoškozujícímu úniku. (Např. skoku z okna v 1. poschodí, což má za následek zlomenou nohu a potlučení.)

• Vážně míněné pokusy o vyhození z okna, shození z mostua pod.

• Agresoři oběti svážou ruce, na hlavu jí navléknou igelitový pytlík a pozorují, jak se zmítá.

• Škrcení kabelem, provazem, šálou, páskem (do ztráty vědomí a strangulační rýhy na krku nebo "jen" do "zmodrání" obličeje a dušení).

"Vnější pohled slouží také k posouzení toho, zda jsou přítomny významné projevy násilí a znaky šikany, a to záměrnost, opakovanost, nepoměr sil a samoúčelnost agrese," upozorňuje odborník.

2. Šikanování jako závislost

Před časem proběhl ve sdělovacích prostředcích příběh Mirka, kterého spolužáci nutili, aby ostatním klukům kradl občanky a peníze. Na jejich pokyn dokonce polil na učňáku podlahu benzínem a zapálil ji. Dělal všechno, co mu poručili. Nakonec se zhroutil a skončil na psychiatrii.

"Mezi obětí a agresorem existuje nesvobodný vztah, jakýsi scénář skryté spolupráce. Oběť se chová bizarně, jakoby vstřícně, kamarádsky, někdy běhá za svými trýzniteli jako poslušný pejsek. Je to věc, která řadu lidí - i specialistů - mate," vysvětluje Michal Kolář. "Existuje mylný názor, že když má člověk svobodnou vůli, že ho nikdo nemůže přinutit k tomu, aby udělal něco proti svému přesvědčení. Znám řadu případů, kdy člověka zlomí a dělají si s ním, co chtějí."

Na počátku závislosti je vlastně běžné hraní se strachem (existuje i mezi dospělými). Spočívá v nejrůznějších "žertících" a jde o to, nachytat nebo dokázat tomu druhému, že má větší strach než já a svůj strach dokonale skrýt. Ze začátku to je legrace, která se najednou přesmykne do závislosti, jakou známe z drog. Agresor prožívá při trápení oběti příjemné pocity slasti, které chce opakovat a zvyšovat. Oběť se zpočátku "hře" podvolí, vyhledává ji, důvodem může být i obdiv k autoritám nebo jisté "dispozice" z rodiny. Ale pak se začne trápení zvyšovat a její křehké obrany proti bolesti, ať fyzické či psychické se prolomí.

V oběti se nastartují sebezničující tendence - pocity viny, chronické deprese. Projev závislosti může jít tak daleko, že oběť s agresorem ztotožní a považuje jej za kamaráda, obdivuje ho a dělá vše, co jí přikáže.

"Pedagogové se někdy nechají zmást a domnívají se, že si oběť za všechno může sama. Provokoval, tak si to zaslouží! To je omyl, protože se tu nejedná v pravém slova smyslu o provokaci. Navíc východisko v této nepřehledné situaci je jasné: nikdo nemá právo fyzicky ani psychicky týrat druhého člověka!" zdůrazňuje etoped.

Porozumět šikanování jako závislosti je důležité pro vedení a interpretaci výsledků vyšetřování. Vyplývá z toho mimo jiné kategorický požadavek, že nikdy se nesmí konfrontovat oběť s agresorem! Podstatné je vědět o skrytém scénáři zvláštní spolupráce mezi agresorem a zlomenou obětí a nenechat se zmást sebezničujícím a bizarním chováním oběti. Například chlapec v následujícím případu přišel po "popravě" poslušně druhý den do školy. Zhroutil se až následující den, to však již definitivně. Nicméně obhájci agresorů to zneužili a tvrdili, že to ukazuje na jeho lhaní a simulaci.

3. Šikanování jako onemocnění celé skupiny

Výchovná komise složená ze zástupců jedné střední školy řešila obtížný úkol. Měla rozhodnout o spravedlivých a účinných opatřeních v případě šikany, kde oběť pouze shodou šťastných okolností přežila svou popravu. Byl jí chlapec, kterého spolužáci pověsili na lustr na dlouhé šále upravené do smyčky. Tato "poprava komunisty" byla vykonána do krátké ztráty vědomí a naznačení strangulační rýhy. Vůdcové nechali manipulativně ostatní o "popravě" hlasovat. Rozsudek byl bouřlivě přijat většinou. Exekuce začala potupnou cedulí s nápisem "Komunistovi smrt", kterou vykonavatelé rozsudku připevnili odsouzenci na záda. Všichni přihlížející sborově řvali a skandovali "Komunistovi smrt" a další bojová hesla. Potom chlapce vytáhli tak, že musel stát na špičkách, začal ztrácet dech a obličej mu brunátněl. To nestačilo, "kati" ho ještě povytáhli, až přestal vnímat a ztratil vědomí. "Zábava" byla přerušena, někdo mu sundal smyčku z krku. Chlapec se během krátké doby probral.

"Šikanování není nikdy pouze záležitostí jednotlivce nebo jen agresora a oběti. Neděje se ve vzduchoprázdnu, ale v kontextu vztahů nějaké konkrétní skupiny. Je důsledkem těžké poruchy vztahů ve skupině. Ve zdravém společenství s fungující imunitou dochází podstatně méně k nákaze a hlavně, když už k ní dojde, lze ji rychle rozpoznat a účinně léčit," vysvětluje odborník.

Podle dr. Koláře má onemocnění skupiny svůj vnitřní vývoj, který prochází pěti stadii. Od počátečního až po rozvinuté. Pět stadií onemocnění

a) Ostrakismus

V každé skupině se najdou lidé, kteří jsou nejméně uznávaní, nejméně oblíbení a právem se cítí nemilováni. Děje-li se tak ve školní třídě, jde většinou o mírné, převážně psychické formy násilí zaměřené na "neoblíbence". Ostatní takového žáka více či méně odmítají, nebaví se s ním, pomlouvají ho, intrikují proti němu, dělají na jeho účet "drobné" legrácky apod.

b) Fyzická agrese a přitvrzování manipulace

V náročných situacích, kdy ve skupině stoupá napětí, začnou ostrakizovaní žáci instinktivně sloužit jako jeho ventil. Může to být před písemkou, po konfliktu s učitelem, ale také paradoxně v situacích, kdy o nic nejde - na horách, na brigádách. Pro zvládnutí nejistoty nebo "přežití" šedivého programu nutkavě vymýšlejí a většinou rychle přitvrzují "zábavu" na úkor nejzranitelnějšího spolužáka.

"Dochází k mechanismu tzv. scapegoatingu, upevňování soudržnosti skupiny na účet obětí. Zážitek agresorů při týrání slabých a ustrašených spolužáků může vyvolat u disponovaných jedinců prolomení zábran a oni začnou agresivní chování opakovat," říká etoped.

c) Vytvoření jádra

Toto stadium považuje Michal Kolář za klíčový moment, kdy se rozhoduje, zda se počáteční stadium šikany přehoupne do stadia pokročilého. "Jestliže se přitvrzeným manipulacím a mnohdy i počáteční fyzické agresi jednotlivců nepostaví pevná hráz, potom se často utvoří úderné jádro, skupinka agresorů, která systematicky, nikoliv náhodně, začne šikanovat nejvhodnější oběti."

d) Většina přijímá normy

V tomto stadiu pokročilé šikany jsou normy agresorů přijaty většinou a následkem toho dojde ve skupině k šokující proměně. "Je to něco podobného, jako když virus přemůže buňku a plně ji ovládne," vysvětluje etoped. "Buňka zůstává navenek zachována, avšak místo aby fungováním organismus podporovala, zevnitř ho rozkládá. U členů "virem" přemožené skupiny dochází k vytvoření jakési alternativní identity, která je zcela poplatná normám vůdců."

e) Totalita neboli dokonalá šikana

Žáci jsou rozděleni na "otrokáře" a "otroky", kdy agresoři sebe sama označují za nadlidi, krále atd. a své oběti za podlidi, poddané atd. Otrokáři využívají na otrocích všechno, co je využitelné, od peněz po školní znalosti. Největším důkazem moci nad těmito otroky je to, že jim otrokáři mohou způsobit bolest, znásilňovat je všemi způsoby, a oni nejsou schopni se bránit. Čas pracuje převážně pro nárůst a zdokonalování násilí. V malé skupině zcela vítězí zlo, nápadně podobné fašismu.

"Pro ty, kdo chtějí se šikanováním bojovat, mají stadia vnitřního vývoje mimořádnou důležitost. Je nutné vědět, že existuje zásadní rozdíl ve vyšetřování a v první pomoci u stadia počátečního (1. - 3.) a u pokročilého (4. a 5.). Podstatný je také fakt, že celková léčba skupiny, která je k zastavení epidemie klíčová, musí přísně rozlišovat jednotlivá stadia onemocnění," shrnuje Michal Kolář.

Zpověď oběti počátečního stadia šikanování (doslovný přepis)

• nadávaj mi

• dělaj mi naschvály >maj na mě poznámky, když přídu po nemoci

• rejpaj do mě

• když se učitel rozhoduje, koho vyzkoušet, dycky mu poraděj mě

• když nejsem ve škole, říkaj učitelům, co není pravda

• když něco provedou, snažej se to svalit na mě

• když učitel se zeptá, jestli někdo má tahák, hned se všichni ozvou, že ho mám já

• vo hodině, když je písemka, tak z ničeho nic se ozve, abych neopisoval

• zničeho nic na mně přistane houba a pak, když je obtisk na zdi, tak to hoděj na mě

• všichni maj strašnou radost, když dostanu špatnou známku

• když sem služba, tak všichni schválně udělaj ve třídě nepořádek

• nepustí mě mezi sebe, když si povídají

• když si řeknu o sešit, tak řeknou, že ho nemaj dopsanej a pak ho pučej někomu jinýmu

• ve frontě na oběd mě předbíhají

• když čteme o nějakém blbci, hned říkaj, že je to o mně

• když je ve třídě smrad, hned řeknou, že jsem si prd

• povyšujou se nade mnou

• nic mi nepučej

• když něco udělám, hned to všem řeknou

• plivou mi na židli a na všechny ostatní, abych si nemohl najít jinou

• na výtvarce si ode mě vezmou štětec a nic mi neřeknou a maj z toho strašnou srandu, když ho hledám

• když o matyce někdo počítá na tabuli, tak mu řeknou výsledky, ale mně ne, když už mi poraděj, tak špatně

• někdy mi tašku zamknou do skříně a říkaj, že od ní nemají klíč

• když se učitel zeptá, kdo chybí, tak místo mého jména řeknou nadávku

JAK SE BRÁNIT ŠIKANĚ II.

Kdo se rozhodl pustit do nelehkého boje s šikanou, musí počítat s tím, že ho čeká řada překážek a pastí. Pokud jim podlehne, nemá šanci zvítězit. A nejenom to. Nevědomost, neodbornost a diletantství jsou v tomto případě stejně nebezpečné jako šikana sama. Oběti nepomohou, a někdy dokonce riskují i její život. "Virus" může bez omezení bujet dál a škodit s ještě větší intenzitou a razancí. A až si to připouštíme či nikoliv, v jeho ohrožení se ocitáme všichni, celá společnost.

Komplot velké šestky

Na jednom učilišti si tři mladíci hlásící se k hnutí skinheads vybrali k šikanování romského spolužáka. Zpočátku ho bránil jeho kamarád, který se několik let věnoval řeckořímskému zápasu. Naneštěstí však dlouhodobě onemocněl a pro osamoceného romského chlapce nastaly zlé časy. Trojice vůdců, podporována značnou částí třídy, na něj pořádala hony, bila ho, vyhrožovala mu, že ho zabije. Jednou na něj čekali před školou ozbrojeni obuškem s ocelovou výstuží, železnou tyčí a noži. Chlapec zůstal do pozdního večera v budově školy, aby se zachránil. Od té doby prožíval záchvaty panického strachu ze zabití a hrůzu z mučení. Trpěl bolestmi hlavy a nespavostí. Doma ale po celou dobu nic neřekl.

Do této situace se vrátil spolužák - zápasník. Znovu se pokusil stát se ochráncem, ale poznal, že beze zbraně to už nepůjde. Nosil s sebou nůž. Když pochopil, že útočníky nezastraší a ke rvačce na nože by skutečně mohlo dojít, sebral všechnu odvahu a šikanování prozradil i za cenu, že ho celá třída, věrná skupinové pseudomorálce, zavrhne.

Při vyšetřování agresoři tvrdili, že zápasník je postrachem třídy, že je surově bije. Jeden z nich srdceryvně plakal, zbývající dva upřímně vyprávěli, jak byli týráni. Několik falešných svědků jim to dosvědčilo. A když přišla řeč na to, že zápasník měl u sebe nůž, což on nezapíral, začaly se matky agresorů dožadovat tvrdého potrestání: okamžitého vyloučení oběti a jejího ochránce ze školy. Argumenty a emoční projevy agresorů působily velmi přesvědčivě. Kdo nevěděl, jak to ve skutečnosti bylo, kdo neměl k dispozici speciální diagnostiku, nechal se od počátku velmi snadno zmást.

Zdánlivě nelogicky jednal i chlapcův otec. Když se dozvěděl o šikanování, kterému byl jeho syn vystaven, úplně ho to ochromilo, propadl zoufalství a strachu o chlapcův život. Chtěl, aby syn byl tajně převeden na jinou školu a prosil, aby agresoři zůstali nepotrestaní.

Mechanismy, které brání vyšetřování šikany a uzdravení skupiny se v mnoha případech vymykají běžnému selskému rozumu. Čím je šikana pokročilejší, tím je dokonalejší zakrývající a protiúzdravný systém. Etoped Michal Kolář tento systém nazývá "komplotem velké šestky", podle základního počtu aktérů. Ve své konečné podobě se projevuje tím, že

• oběž nedokáže podrobně vypovídat o tom, čemu byla vystavena,

• agresoři úporně, přesvědčivě a organizovaně lžou,

• většina ostatních spolužáků také lže nebo nechce vypovídat; objevují se falešní svědkové,

• rodiče agresorů jsou přesvědčeni, že jejich děti byly nespravedlivě nařčeny, někdy se snaží dokonce vyvolat dojem, že agresorem je oběť,

• rodiče oběti mají většinou strach o osud svého dítěte a bojí se dalšího vyšetřování,

• při pokročilé šikaně brání nevědomě vyšetřování i pedagog.

Totální bezmocnost

V rámci kurzů první pomoci, které dr. Kolář připravuje pro učitele, vychovatele a další odborníky jsou nacvičovány různé modelové situace. Patří k nim třídní lynčování. Tento experimentální výcvik mnohdy otřese i silnými jedinci. Při jednom z nich přiznal tělocvikář, vybraný do role oběti, že prožil takový strach a pocit totální bezmoci, že se to dá jen těžko popsat slovy. Zaskočeni svými reakcemi byli i "agresoři". Jeden z nich byl šokována zjištěním, že se dostal do tranzu, ve kterém prožil silnou nenávist vůči oběti. Michal Kolář soudí, že právě díky těmto modelovým situacím si mohou učitelé vyzkoušet, co všechno šikana obnáší. Po takovémhle prožitku jsou schopni pochopit oběž a někteří z nich najednou vidí i svou pedagogickou práci úplně jinak.

"I když by šikanovaný často chtěl spolupracovat, nejde to. Jsou věci, které mu v tom brání. Nedokáže vypovídat, protože by ztratil poslední zbytky sebeúcty, hrozí mu rozpad osobnosti. Prožívá pocity srovnatelné s oběžmi znásilnění. Každé další vyšetřování se pro něj může stát druhotnou traumatizací," upozorňuje etoped.

Je-li šikana v počátečním stadiu, někdy se oběž rozhodne jít sama za pedagogem a snaží se mu to říct. Učitel ji většinou vyslechne, ale poté si zavolá agresora a pokouší se výpovědi konfrontovat. To je však velká chyba. Na rozdíl od nejisté, nepřesvědčivě mluvící oběti je agresor většinou suverénní a všechno popře. Vyšetřování jde do ztracena. Šikana pokračuje dál a oběž už mlčí.

"V pokročilé šikaně oběž sama pomoc nehledá. Když se to provalí, původce svého trápení kryje a například předstírá, že byla napadena někým neznámým," vysvětluje dr. Kolář. "Bývá také běžné, že nechce vypovídat, protože to považuje za "bonzování". Už jen pouhá takováto °špatná° myšlenka v ní vyvolává výčitky a pocity viny vůči trýzniteli. Je pod vlivem tzv. skupinového pseudosvědomí, které přijalo normy agresorů, kdy lidská schopnost rozlišovat dobré a zlé je vyřazena z provozu. Dalším komplikujícím mechanismem je stav, ve kterém oběž popírá, že jde o šikanování, zlobí se, že by se mělo něco napravovat a někdo měl být trestán. Stává se také, že své hrůzné zážitky vytěsní z vědomí natolik, že si je nedokáže vybavit. V neposlední řadě bývá důvodem k mlčení strach z pomsty, nebo dokonce strach o život."

"Mafiáni" ve školních lavicích

Je těžké uvěřit, že "ty děti, které přece tak dobře znám", jsou rafinované, lžou, nebo dokonce vystupují jako falešní svědci. "Je to vůbec možné?" ptají se učitelé, rodiče a lidé kolem. Je to možné.

"Šikana je vlastně předstupeň organizovaného zločinu," upozorňuje odborník. "Spolupráce skupiny je až neuvěřitelně propracovaná, zvlášž v uzavřených institucích, jakými jsou například výchovné ústavy, učňovské internáty. Někdy mohou rafinovaností překvapit i žáci základní školy."

Agresoři dovedou velmi úporně a důmyslně lhát. Jsou to vůdcové, kteří umějí přizpůsobit fakta svým potřebám a vnutit je ostatním. Mají úžasnou moc, velký vliv a řadu obdivovatelů. "V poslední době jsem se vícekrát setkal se šikanou ve sportovních třídách, zejména mezi hokejisty. Jsou to moderní gladiátoři," říká dr. Kolář. "V jedné škole byli v běžné třídě tři hokejisté a platili za absolutní hvězdy. Většina spolužáků chodila na jejich zápasy. Používali velmi kruté metody šikany, a když se to provalilo, tatínek jednoho z nich prohlásil: "Já vám můžu přivést polovinu třídy a ti vám dosvědčí, že syn nikoho netýral." A oni by určitě přišli. Svědkové často vidí skutečnost očima agresorů, chtějí jim vyhovět. Jsou přesvědčeni, že oběž °provokovala°, přejímají skupinové pohledy a ztrácejí svoji vlastní individualitu. Působí tu určitá konformita, tlak skupiny, i to, že jsou na straně moci. Proto svědčí falešně a dělají všechno, aby vyšetření zmátli."

To nemůže být pravda!

Mezi rodiči agresorů převažuje skupina těch, kteří neunesou pravdu. Nedokáží přijmout skutečnost, že by jejich dítě mohlo být kruté, že by mohlo týrat slabší. Někdy dokonce zjevně nebo skrytě se svým potomkem souhlasí: "Když se někdo neumí bránit, tak si to zaslouží. I v přírodě přežívají silnější mláďata." (Taková odpověď by nepotěšila ani Darwina.)

"Nezřídka dochází k paradoxním reakcím, kdy matky agresorů pláčí a mají strach o život potomka. Ušlo jim, že právě on to byl, kdo ohrožoval život oběti. Argumentují i tím, že jejich dítě se muselo nějak bránit. To je stejná situace, jako když agresor zaútočí, kope oběž a přitom prohlašuje: proč mě kopeš? To vás šokuje dvojím způsobem - zraní vás a ještě absurdně překrucuje pravdu," soudí odborník. Z častých zkušeností dr. Koláře také vyplývá, že mnoho rodičů agresorů požaduje, aby se oběž dostavila a "řekla jim to do očí". Když to učitel připustí a pozve všechny najednou, skončí to zpravidla fiaskem.

Mnozí z těchto rodičů se také dovolávají "spravedlnosti" na nejvyšších místech. Zejména, když jsou vlivní, získávají často opravdu spojence. Tím se situace školy a cesta k nápravě značně komplikuje. A tak dochází k tomu, že skutečná spravedlnost dostane na frak a do budoucna je "zaděláno" na problémy, které mohou být mnohonásobně závažnější - pro oběž, pro agresora, ale i pro "přihlížející".

"Nápravě šikany brání i rodiče obětí. Poměrně často to bývají lidé úzkostní, ustrašení, mající obavy z řešení. Požadují, aby se nic nedělalo. Mají pocit, že se s tím ani nic dělat nedá. Někdy přesouvají odpovědnost na dítě a chtějí, aby si to vyřídilo samo. Dokonce se na něj i zlobí," prozrazuje etoped.

V pokročilém stadiu šikany může bránit vyšetřování i pedagog. A to tím, že na takovou situaci není připravený anebo je nevědomky vtažený do hry. Stává se to, když je agresorem "šikovný" žák, oblíbenec, hvězda třídy. Učitel má pocit, že jde o nedorozumění, že všechno bylo jinak a chce agresora chránit.

"Šikaně nahrává i výuka, ve které převládá frontální vyučování. Aby pedagog udržel ve třídě kázeň, je pro něj výhodné, když se spojí s většinou, která třídu ovládá. Té vychází vstříc, domlouvá se s ní. Když se dělají nějaké srandičky, připojí se. Někdy, a není to zdaleka výjimečné, vyprovokuje šikanování sám, když třeba o žákovi prohlásí, že kazí průměr a až mu ostatní dají zabrat. Většinou stačí málo."

Pobouření "spravedlivých"

Stává se, že mechanismus, který brání vyšetření šikany přesáhne i hranice školy. "Není výjimkou, že se potlačení pravdy a svalení viny na oběž zúčastní všechny autority, které by měly ochraňovat spravedlnost ve škole - ředitel školského úřadu, školní inspektor, ministerský úředník, policista, psychiatr, novinář a další," varuje odborník. "Hlavním důvodem jejich selhání je neznalost mimikrů šikanování, včetně komplotu velké šestky°. Důležitou roli zde jistě mohou hrát kromě jiného i byrokratický postoj a bagatelizace."

Částečně to ilustruje případ tzv. žlutické šikany, ve které všechny autority, od vychovatelky výchovného ústavu až po náměstka ministra, držely basu. V něm se projevila obecná nechuž odhalovat pravdu a tendence udržovat zavedený pořádek. Což dokresluje věta ministerského úředníka pronesená na adresu šikanovaných chlapců (poté, co z ústavu utekli a v zoufalství se pokusili o sebevraždu): "mohli si podat oficiální stížnost".

"Na druhé straně hraje důležitou roli v ochraně agresorů osobní zájem mocných lidí o jejich osudy. Zažil jsem mezi nimi například místostarostu a hokejového trenéra v jedné osobě, který chránil své hráče nebo mecenáše školy, který byl příbuzným agresora," shrnuje své zkušenosti dr. Kolář. "Nezřídka jde o jakousi vzájemnou sympatii °silných° proti °slabým°. V praxi se setkávám s tím, že členům výchovné komise chování agresora imponuje. Ani to příliš neskrývají. Říkají například - Ten nekňuba si to zaslouží. - Je dobře, když srab dostane zabrat. Lze říci, že "slabý" žák nevyhovuje sociální normě silných."

Michal Kolář soudí, že tato motivace ochránců agresorů je velice obtížně postižitelná a dokazatelná. Je však třeba o ní přemýšlet. O něčem svědčí a něco o naší společnosti vypovídá.

Takto odpovídali učitelé na otázku: Jak byste postupovali, kdybyste ve své škole nebo ve své třídě objevili šikanu?

• Zavolám si oběž a agresora a zjistím, jak to je

• Přesvědčím šikanovaného, aby šikanu oznámil

• Udělám rozhovor se žákem a potom s celou skupinou

• Podchytím silné, oni mi třídu táhnou, v případě problému bych to s nimi rozebral

• Vyslechnu nezávisle obě strany, vzájemně je konfrontuji, zhodnotím a zjednám nápravu, trest

• Vyšetřím do podrobností

• Řešil bych to rozhovorem se skupinou, snažil bych se dopátrat pravdy volnou asociační metodou

• Nejdříve rozhovor s rodiči a žákem, následně rozhovor s agresorem, nakonec s oběma společně, dát jim nůž na krk

Souhlasili byste s některými z nich? Pozor, podle slov odborníků jsou vesměs přehlídkou chyb a omylů.

autor: Zuzana Fojtíková
časopis Rodina a škola